Estetika letem světem

Česká estetika

Josef Durdík (1837 – 1902)

Francouzská estetika

René Descartes (1596 - 1650)

Byl filosof, matematik a přírodovědec. Jeho teorie (metoda), skrz kterou hledá novou filosofickou jistotu, vychází z rozumu a spočívá v tom, že musíme pochybovat o všem kromě sebe. Jeho slavný výrok Cogito ergo sum (= Myslím tedy jsem) to jen potvrzuje. Myšlení je důkaz existence člověka. Zpochybnit dokážu vše kromě sebe.

V estetice však pro Descarta racionalita nehraje velkou roli. Umění a krása nepodléhají dle něj rozumu a jsou jen pouhými subjektivními výtvory naší představivosti. Soud vkusu je dle něj také subjektivní. Každý vjem působí na jedince odlišně, proto tvrdí, že nemohou existovat pevná pravidla umění.

Jako první se pokusil popsat estetický zážitek z biologického hlediska (př.: popisuje psychologické pochody).

Denis Diderot (1713 - 1784)

Umělec i teoretik, řadí se k francouzským encyklopedistům. V umění si byl vědom, že pro posuzování uměleckých děl jsou vedle rozumu důležité i city a asociace, které v nás dílo vzbuzuje. Umělecké dílo má dle něj napodobovat život, tedy pravou realitu a nezaměřovat se na nepravděpodobné věci.

Michel Foucault (1926 – 1984)

Bývá považován za zastánce postrukturalismu. Tvrdí, že vztahy mezi věcmi mají určitou logiku, a že umění narušuje stereotypy vnímání prostřednictvím nezvyklých vztahů věcí. Ve svém díle Slova a věci přichází s pojmem epistémé, který by se dal označit za mřížku, která třídí jsoucno do kategorií, vytyčuje prostor dané kultury a jejího světa. Dějiny vědy a dějiny vůbec dle něj nelze pojímat jako proces kontinuálního vývoje, naopak je třeba je zkoumat napříč různými vrstvami sedimentu kultur a hledat rozličné signifikantní zlomy, diskontinuity, hranice. Ze zkoumání epistémé vyvozuje, že žádný pohled na svět není jediný a univerzálně platný, vždy jde o proměnlivý způsob výkladu světa. Tvrdí, že nastupující epochu v historii nelze vysvětlit epochou předchozí (např.: baroko těžko pochopíme skrze renesanci) vývoj dějin je tedy dle Foucaulta diskontinuální.

Jacques Derrida (1930 – 2004)

Tento francouzský filosof původem z Alžíru je považován za zakladatele dekonstrukce a jeho dílo ovlivnilo rozvoj literární vědy. Snaží se zkoumat, na čem pojmy stojí a díky této analýze se snaží dostat k fundamentům, tedy k základním principům. Derrida vytvořil slovo différance (různice), které od slov odkazuje k rozdílům (diferencím) mezi nimi a k tomu, že význam řeči se při porozumění neustále odkládá a nikdy nemůže být zcela přítomen.

Zaútočil na velké metafyzické systémy. Strukturalistické přesvědčení stojí na logocentrických základech (řeč, slovo, rozum, význam). Logocentrismus tedy znamená to, že naše myšlení, náš jazyk je nesen esenciálním a historickým universálním centrem, což zaručuje dosažení pravdy. Například křesťanský Bůh a celá křesťanská kultura, která se od něj odvíjí je tímto centrem. Derrida proti tomu klade provokativní otázku. Co by se stalo, kdyby toto centrum neexistovalo, kdyby bylo jen pouhým výmyslem? Toto centrum však není jediné. Ve světě jich nalezneme mnoho. Co by se stalo, kdyby všechna tato centra byla zpochybněna?

Marcus Tulius Cicero (106 - 43)

Byl řečníkem a filosofem. Ačkoliv se u něj objevují stoické myšlenky, za stoika se považovat nedá. Řečnictví prohlašuje za umění, a proto můžeme jeho estetiku sledovat na umění slova. Cílem jeho řečnictví byla pravidla: poučit, pobavit a dojmout (= trojjedinost funkčnosti). Pokládal duševní krásu za vyšší a tvrdil, že tuto krásu objevíme v zachovávání decora (přiměřenosti). Dále po vzoru Platóna dělí krásu na mužskou a ženskou. Mužská krása je dle něj spojena s důstojností a ženská krása s půvabem. O kráse říká, že je vlastností věcí, a že se krása nelíbí jen skrze důsledky a užitečnost. Podle Cicera je umění vše, co člověk vytvoří. Tvrdí, že umění je tam, kde je poznání.

Plotínos (203 - 270)

Měl řadu žáků a nejdůležitějším z nich je Porfyrios, který napsal Plotínův životopis. Sepsal 6 knih o 9 kapitolách tzv. eneadách a díky němu si můžeme utvořit představu o Plotínově nauce. Plotínos se snaží ukázat roli člověka v universu a přináší exaktní definici toho, jak spolu souvisí čtyři patra lidské existence:

Jedno dokáže nazírat sebe sama a přitom se stává duchem. Duch sám sebe reflektuje a projevuje se jako duše. Součástí duše je tělo a tělo je spojeno s látkou. Tento proces se nazývá emanace = překypování jednoho. Jedno ze sebe vyzařuje celý svět.

Aurelius Augustinus (354 - 430)

Neboli Svatý Augustin byl nejvýznamnějším myslitelem raného středověku. O kráse tvrdí, že je objektivní vlastností věcí, nezáleží tedy na tom, jaký vztah má člověk k dané věci, krása je skryta ve věci samé. Krásu věcí vidíme dle něj jen tehdy, když nevidíme jejich užitečnost. Dle něj nestačí, aby věc byla krásná, ale také musí být vnímána jako krásná. Stopy krásy lze nalézt i v ošklivých věcech, jelikož ošklivost je pouhým nedostatkem krásy. Jeho estetika má duchovní hodnotu, protože Augustin staví výše duchovní krásu než tělesnou.

Jako funkci umění spatřoval vytváření krásy. Do umění zahrnoval i řemesla a vymezil umění, která hledají krásu. Jeho estetika byla založena na konfliktu mezi přírodou a uměním. Ve svém díle Vyznání se zpovídá z estétství jako z hříchu, což poukazuje na to, že náboženské hodnoty jsou u něj převažující.

Tomáš Akvinský (1225 - 1274)

Ve středověkém sporu o univerzálie byl realistou a snažil se držet filosofii a teologii pohromadě. Z tohoto se dá odvodit pojem tomistická syntéza, kdy Tomáš tvrdí, že filosofie se nemůže vymanit z teologie. Od Aristotela přebírá pojem substance (podstata), což je nejvyšší pojem, který jsme schopni myslet. Chápeme spojitost věci s nejvyšším pojmem (= substanciální myšlení). Důležitá je u něj analogie, to znamená, že jednotliviny mají vztah k obecnému.

Kráse je podle něj záležitostí smyslového poznání a tvrdil, že potěcha z krásných věcí je pouze výsadou člověka. Oddělil krásu a dobro, jelikož tvrdil, že předmětem krásy je kontemplace a předmětem dobra je úsilí. Vždy usilujeme o dobro, ale nevidíme ho, tak jako můžeme vidět krásu.

O umělci tvrdí, že při tvorbě, dobývá hmotou nejobecnějšími pojmy (= transcendentálie). Transcendentálie jsou abstraktní pojmy, které jsou nejvyšší a jsou velice podobné nejvyššímu pojmu jsoucno. Jsou to pojmy příbuzné pojmu nejvyššímu a zároveň se dají aplikovat na konkrétní věci. Jsou to pojmy: krása, pravda, dobro. Tyto pojmy jsou předzkušenostní, skrze které můžeme pochopit jsoucno.

Alexandr Gottlieb Baumgarten (1714 – 1762)

S tímto jménem je spojen zrod estetiky jako takové. Roku 1750 vydal spis Aesthetica, kde považuje cit za poznání, ale na rozdíl od rozumového, toto poznání považuje za nejasné. Díky tomuto rozdělení tak citové poznání řadí jako samostatnou oblast poznání. Dle něj existuje poznání dvou typů, jež každý má svůj cíl. První má za cíl pravdu a do tohoto poznání řadí filosofii a vědu. Druhý typ poznání má za cíl krásu a to je právě poznání citové, do něhož řadí umění. Zabývá se podstatou krásy a také se zabývá tím, co se děje při našem vnímání. Přichází s noetickým schématem, kde dělí typy představ.

Johann Joachim Winckelmann (1717 – 1768)

Je považován za zakladatele moderních dějin umění, jelikož zavedl pojem vývoje slohů a určil cíl dějin umění. Tvrdil, že cílem dějin umění je vysvětlení původu umění, jeho růstu, proměn a úpadků ve srovnání s nejrůznějšími slohy, které byly vytvořeny dobou a umělci. Přichází s pojmem estetický ideál, což je pro něj krása figury člověka, kterou považoval za nejdokonalejší bytost v přírodě. Krásu umění stavil výše než krásu přírody, jelikož uměleckou krásu považoval za vznešenou a božskou. V umění vyzdvihuje typický řecký ideál krásy (vznešenost a klid) a tvrdí, že umělec má napodobovat řecké umění spíše než přírodu, protože umění Řeků se dle něj nejvíce přiblížilo estetickému ideálu.

Immanuel Kant (1724 – 1804)

Narodil se v Kaliningradě. Věřil v objektivní racionalismus tedy v to, že venku existuje krystalická mřížka, kterou je třeba dobýt nějakou metodou. Po seznámení s britskými empiriky se ptá po příčinách metafyziky a jde po stopě kritiky lidského rozumu. Objevuje se u něj kopernikánský obrat. Od zkoumání universa se obrací do svého nitra. Pro estetiku je významné jeho dílo Kritika soudnosti. Zalíbení a libost je určena prostřednictvím soudu vkusu a díky vkusu dokážeme esteticky posuzovat krásno a vznešeno. Soudy vkusu co do kvality musí být bez zájmu, co do kvantity všeobecně platné, co do relace musí představovat subjektivní účelnost a co do modality musí reprezentovat tuto účelnost jako nutnou.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 – 1831)

V centru Hegelovy filosofie stojí pojem absolutna. Absolutno je pro něj duch, myšlenka a člověk je dle něj jediný tvor, který je schopen myslet o myšlení. Tvrdí, že my jsme jednou z činností absolutna a z ducha se nikdy nemůžeme vymanit. Vše co se tedy děje ve světě je výsledek seberozvíjení ducha. Vývoj ducha probíhá podle zákonů dialektiky teze (logika) - antiteze (filosofie přírody) - synteze (filosofie ducha). Jeho filosofie i estetika je řazena do triád. Filosofie ducha tedy také obsahuje triádu a to ducha:

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 – 1831)

Umělecké dílo Hegel chápe jako smyslové vyzařování ideje. O estetickém postoji tvrdí, že nám umožňuje, aby se nám věci jevily takové, jaké skutečně jsou. Krása je pro něj idea, která se zjevuje našim smyslům a pravda je pro něj ideou, která se ukazuje našemu rozumu.

Friedrich Nietzsche (1844 – 1900)

Podstatou světa je dle Nietzscheho vůle k moci (mohoucnosti). Je zastáncem vitalismu. Přichází s pojmem nadčlověk, který je spojen s podstatou bytí a jeho vědění Nietzsche označuje jako tragickou moudrost. Zabývá se individuem a tvrdí, že bychom neměli hledat jeho hranice, protože tyto hranice by se měly překonávat. Člověk se dle něj pokaždé odhaduje na míň, než dokáže zvládnout.

Ve svém díle Zrození tragédie z ducha hudby vykládá estetiku na principech antiky, zejména na principech antického divadla. Toto dílo se stalo důležitým pilířem pro následná estetická bádání. V antickém divadle se zmiňuje o dvou živlech:

Edmund Husserl (1859 – 1938)

Zástupce fenomenologické estetiky a je i jejím zakladatelem. Fenomenologii definoval jako vědu o fenoménech. Jeho základní otázka je: Jak se věci dávají našemu vědomí?

Například kubistická díla, nevytvářejí noemu, ale noesi.

Chce se navrátit k věcem, jelikož se nechce vzdát předpokladu, že člověk má sílu vidět podstatu věcí. Chce dobýt fenomén. Aby se člověk dobral fenoménu, tak se musí zbavit návyků a stereotypů.

Edmund Husserl (1859 – 1938)

Husserl ve své filosofii přichází s fenomenologickou redukcí (epoché, při níž uzávorkováváme naše stereotypy).

Tato redukce má 3 fáze:

Jeho fenomenologie přináší estetice metodu, při které si uvědomujeme vnímání. Popisujeme při ní vnímání a prožitek uměleckých děl skrze horizont světa a vlastního já.

Martin Heidegger (1889 – 1976)

Byl žákem Edmunda Husserla a je tedy ovlivněn jeho fenomenologií. Heidegger se snažil propojit fenomenologii se základními tématy existencialismu. Základní kategorií jeho filosofie je Dasein neboli autentické bytí, jehož význam hledá zejména v díle Bytí a čas, které je napsané jako jedna velká báseň. Tvrdí, že první a poslední otázka je vždy po smyslu bytí. Zajímavý je jeho výrok: Pobyt je jsoucno, které rozumí svému bytí. Tím mínil, že bytí je fenomén (Heidegger tak zkoumá existencialitu člověka) a jsoucno je vše, co je. V pobytu mohu rozumět svému bytí, tedy svému horizontu a v rámci horizontu rozumím, že jsem objektivací horizontu v každé chvíli.

Dále přichází s existenciály (= atributy bytí), které by se daly označit jako položky situace, ve kterých rozumíme našemu bytí. Příkladem existenciál jsou rozpoložení, řeč, možnost, rozumění.

Dalším známým výrokem je bytí k smrti. Bytí k smrti je lem naší zkušenosti, každou vteřinu člověk ví, že může umřít a podle toho se tak chová, ať už vědomě či nevědomě. Abychom se však nezbláznili z toho, že na každém rohu na nás číhá smrt, tak pobyt ignoruje rozměr bytí a upadá do stereotypu.

Roman Ingarden (1893 – 1970)

Byl žákem Edmunda Husserla, a tudíž byl fenomenologicky zaměřený filosof, estetik a literární teoretik. Pro estetiku je významné jeho dílo O poznávání literárního díla. Literární dílo je dle něj intencionálním předmětem, který je závislý na bytí. V literárních dílech poukazuje na místa nedourčenosti, ta by se dala označit za mezery, která jsou čtenářem v procesu čtení zaplňována významy, jsou konkretizována. Ingarden tvrdí, že tím, že literární dílo disponuje místy nedourčenosti je ve své podstatě nehotové a potřebuje doplňování, které textově nelze dovést k úplnému konci.

Svým dílem ovlivnil představitele tzv. kostnické školy a také představitele recepční estetiky (např.: Wolfganga Isera).

Sokrates (469 - 399)

Byl učitelem Platóna. Je zobrazován jako pravzor všech ctností. Podobně jako sofisté zaměřuje svou pozornost na člověka a ne na kosmologické úvahy jako tomu bylo dříve. Hledá pravdu která by byla nadčasová a obecně platná a jeho otázky o kráse a estetice jsou ovlivněny etikou a morálkou. Pojí krásu s účelem. Sokrates kladl důraz na vymezování pojmů, což se stalo pilířem pro Platónovu teorii idejí.

Sokratova matka byla porodní bábou a odtud se i bere pojem sokratovská maieutika či babické umění. Co to znamená? U Platóna se často setkáváme s tím, že Sokrates často dělá hloupého (Vím, že nic nevím) a chce vysvětlit naprosto banální věc, ale poté začne klást otázky, které ukážou, že dotyčný o daném problému nic neví (sokratovská ironie). Cílem jeho filosofie bylo přivést na svět správné myšlení, což byl bolestný proces, který člověku rozkolísal základní jistoty. Sokratovská maieutika je tedy porod, obrození naší mysli.

Byl nepíšícím filosofem a my jsme tak odkázáni na texty jiných autorů jako např.: na Platóna, Aristotela, Aristofana či Xenofónta.

Platón (427 - 347)

Byl žákem Sokrata, rozebral jeho učení a zavádí svou teorii idejí. Co je to idea? Idea je neměnná a dokonalá. Je vyšší než konkrétní věci, které nás obklopují a neustále se proměňují. Náš svět, který vnímáme je tedy pouhým napodobením (mimesí) světa idejí.Takto to tvrdí Platón v mýtu o jeskyni.

Cílem je se dobrat čistě abstraktních jsoucen a s tím i souvisí to proč si Platón určil za nejvyšší ideje DOBRO - KRÁSU - PRAVDU. Naše smysly nás však spoutávají natolik, že si ani neuvědomíme , že žijeme v pouhém stínu světa idejí. Platón v dialogu Faidros popisuje život duše ve světě idejí. Tvrdí, že duše je jako spřežení dvou koní ovládaných vozatajem. Koně (emoce) se pokouší strhnout vůz pod nebeskou klenbu, ale vozataj (rozum) chce jet tak, aby se mohl dívat na ideje v nadnebeském prostoru.

O umění se Platón vyjadřuje jako o nápodobě nápodoby. Tvrdí tedy, že umění napodobuje smyslový svět, ale ten již je nápodobou světa idejí. Uměleckých děl si tedy příliš necenil.

Aristoteles (384 - 322)

Byl žákem Platóna a v jeho akademii strávil 20 let. Aristoteles platónské formy nepřijímá a snaží se přijít se svou ontologií. Platón se zabývá ideou krásy, ale u Aristotela je na prvním místě problematika umění.

Veškeré umění je dle něj nápodobou a radost z nápodoby spočívá v tom, že rozpoznáváme věci z našeho běžného života. Tvrdí, že umělec napodobuje věci jaké jsou, jaké byly a jaké by mohly být. Proto vyzdvihuje poesii (básnictví) nad historii, jelikož poesie ukazuje věci jaké by mohly být na rozdíl od historie, která ukazuje jen pouhá fakta. U Aristotela se odehrává zásadní posun v cápání mimesis, jelikož uznává básnictví a řadí ho mezi techné. Tvrdí tedy, že básnictví je racionální činnost, prostřednictvím níž člověk vytváří věci na základě toho, co se naučil. Není nám tedy dáno od Boha.

Aristoteles (384 - 322)

Pojmem katarze z řec. katharsis = očištění Aristoteles míní, že umění (především tragédie a hudba) vyvolává v člověku emoce, které vedou k jeho očištění, tedy k osvobození duše od záporných vášní.

Aristoteles viděl podstatu krásy v tom, co by se dalo shrnout pod pojem unitas multiplex, tedy v jednotě rozmanitosti tzn. všechny prvky díla musí být v harmonii a rovnováze, v souladu s přirozeností, tedy tak, aby se výslednému dílu nedalo nic přidat ani ubrat.

Aristotelem vrcholí řecká estetika.

Jan Duns Scotus (1270 - 1308)

Byl významným představitelem pozdní scholastiky. Předmětem jeho metafyziky je jednoznačný pojem jsoucna, rozrůzňující se pomocí vnitřních modů na 10 kategorií. Vychází tedy z Aristotela a zastává ontologické pojetí metafyziky tedy, že předmětem je jsoucno jako jsoucno a smysl veškerenstva zkoumá z nejobecnějších pojmů. S aporií, že jsoucno je nejvyšší rod, se vyrovnává pomocí vnitřních modů. Entitám, které modifikují jsoucna zevnitř, říká vnitřní mody, díky kterým může vysvětlit, jak se pojem jsoucna rozrůzňuje v nejvyšší pojmy 10-ti kategorií. Pojem jsoucna je jednoznačný, ale není to rod -> rody se rozrůzňují pomocí diferencí, které k nim přistupují zvnějšku. Jsoucno se však rozrůzňuje v nejvyšší pojmy jednotlivých kategorií, pomocí vnitřních modů.

O kráse tvrdí, že je souhrnem vlastností a vztahů předmětu, který je krásný. Krása spočíve ve formě, která je uzavřenou strukturou částí.

David Hume (1711 - 1776)

Britský empirik a jeden z významných filosofů 18.st. Pro estetiku je významné jeho dílo O normě vkusu. Tvrdí, že soudy o kráse jsou subjektivní, protože krása není vlastností věcí samých, ale existuje v lidské mysli. Posuzování vkusu přirovnává k vnímání. Měřítko vkusu je uvnitř subjektu a v jeho schopnostech správně posuzovat. Stejně jako můžeme kultivovat chuť, můžeme dle Huma kultivovat i vkus, a tak vytyčil 5 podmínek pro kultivaci vkusu:

Edward Bullough

Je autorem teorie psychické distance kterou popsal ve svém článku Estetická distance v umění jako psychický princip. Dělí distanci na :

Vlastností psychické distance je dle něj distancovat(vzdálit) naše já od praktické stránky věci a jejího působení a vytvořit si zkušenost na základě novém. Distance tedy pomáhá osobě přepnout a vymanit se z praktického já a je nezbytná pro estetický postoj jako takový.

Distance má dle Bullougha dva póly a to předistancování a poddistancování. U předistancování dochází k tomu, že mezi námi a objektem je takový odstup, že ho nejsme schopni správně recipovat. Pokud jsme poddistancováni tak vztah mezi naším já a estetickým objektem je tak silný, že mu přisuzujeme reálnost (např.: při sledování hororu máme strach a zakrýváme si oči, i když víme, že to co se děje ve filmu je jen fikce)

Morris Weitz (1916 - 1981)

Je Americký literární teoretik a estetik. Je antiesencialista a jeho článek Role teorie v estetice je jedním z nejcitovanějších článků v rámci diskuse analytické estetiky. Vychází z Wittgensteinovi doktríny rodových podobností.

Všechny teorie umění hledají v umění soubor nutných a postačujících podmínek a Weitz tvrdí, že umění takové podmínky nemá. Teorie se snaží umění uzavřít, a proto jsou podle něj nesmyslné. Pojem umění má dle něj zůstat otevřený, protože kdyby se uzavřel, tak by umělci ztráceli schopnost kreativity. Uzavření teorie hodnotí však i pozitivně, jelikož každá nová teorie zlepšuje teorii předešlou.

Hlavním úkolem estetiky není dle Weitze hledat teorii, ale objasnit pojem umění, tedy popsat podmínky, za nichž tento pojem správně užíváme.

Arthur Danto (*1924)

Je filosof a teoretik umění. Navazuje na Hegela a umění chápe lineárně. Přichází s koncepcí smrti umění a tvrdí, že pokud se umění "zakoktá"(začne se točit v kruhu), pak se přestane vyvíjet a to pro něj znamená smrt. Umění dělí na dvě fáze:

Ve svém článku Svět umění se snaží ukázat, proč je jistý objekt jednou uměleckým dílem a jindy nikoliv. Snaží se vysvětlit, jak Andy Warhol udělal z Brillo krabic umělecké dílo. Tvrdí, že existuje smysly nevnímatelná vlastnost, která z tohoto objektu dělá umělecké dílo. Smysly nevnímatelná vlastnost je kulturněhistorický kontext. Pokud umístíme tento objekt někam, kde se o něm dá vést diskurs, pak tento objekt (předmět) můžeme označit za umělecké dílo. V tomto díle tak předznamenává institucionální definici umění.

Ted Cohen (*1939)

Filozof a estetik věnující se Kantově estetice a teoriím metafory a vtipu. V rámci institucionální definice umění přichází s kritikou teorie George Dickieho. George Dickie tvrdí, že artefakt je kandidátem na ohodnocení. Cohen se proti ohrazuje a říká, že samotné hodnocení není nutnou a postačující podmínkou a označuje Dickieho teorii za bezzubou.

Cohen odmítá institucionální definici a tvrdí, že pokud je objekt uměleckým dílem díky nějaké instituci, tak tato instituce už nějaký statut má. Tím pádem institucionální definice ztrácí smysl, jelikož dát něčemu status předpokládá už mít nějaký status.

Cohen tak podezřívá Dickieho, že si myslí, že umělcem může být každý. Cohen do Dickieho definice vnáší hodnotu a tvrdí, že to, co je kandidátem na ohodnocení už nějaké hodnoty má. Pokud chceme něco prohlásit za kandidáta na ohodnocení tak víme, že to hodnoceno bude a tudíž, že to má určitou hodnotu.

Dle Cohena tedy umění nespočívá v instituci, jelikož tu umění bylo již před institucemi a tak dokazuje, že Dickieho teorie je ahistorická a nepřipouští si historický kontext. U Dickieho teorie dochází k závěru, že je kruhová (umění je to, co dělá umělec -> umělec je ten, kdo dělá umění).

Nelson Goodman (1906 - 1998)

5 symptomů estetična:

Estetično dle něj nestopuje žádný praktický cíl a lze ho charakterizovat pomocí bezprostřední libosti.